Vztahová dobra

Publikováno v neděli 20. října 2013 v 00:00

Napsal Luigino Bruni

publikováno v Avvenire 20. 10. 2013

Lidová moudrost odjakživa věděla, že nejdůležitějším dobrem i zlem jsou naše mezilidské vztahy. Mýty, literatura, příběhy a tradice nám po tisíciletí vyprávějí o bohatstvích, ze kterých vzešlo velké zlo kvůli špatným vztahům, i o chudobě, ve které se málo rozmnoží, protože je sdíleno ve společenství. Již několik desetiletí si toho začínají všímat i sociologové a dokonce někteří ekonomové (prvním byl Benedetto Gui v roce 1986), kteří pro tento typ dober tvořených vztahem mezi osobami používají výraz "vztahová dobra".

Pod pojmem vztahové dobro se dnes myslí mnoho věcí. Někdo nazývá vztahovými dobry služby člověku, jejichž hodnota závisí především na kvalitě vztahu, který vznikne mezi zúčastněnými osobami. Blaho večera stráveného s přáteli v pizzerii závisí jistě na kvalitě a ceně pizzy, piva a na prostředí, ale především (z 80-90%?) vyplývá z kvality vztahů, které jsme společně vytvořili, a to do té míry, že pokud vypukne banální hádka, na konci večera nám zbyde opravdu málo "blaha", i kdyby pizzy byly výborné. Spokojenost (nebo nespokojenost) se službami, s péčí, ale i s návštěvou lékaře nebo se školou velmi záleží na kvalitě vztahů a setkání s lidmi. Ono "velmi" se mění ve „zcela“ pokud máme co do činění s dětmi, dlouhými pobyty v nemocnici, vztahy se stárnoucími rodiči nebo se starými lidmi. U vztahových dober hrají specifickou roli motivace a úmysly osob, které „produkují“ a současně „spotřebovávají“ tato dobra. Rozhodující je „důvod“. Pokud se mě například poradce nebo pojistitel ptá na mé děti a rodinu, „protože“ ví, že vytvořením neformální atmosféry usnadňuje uzavření (pro něj výhodnější) smlouvy, a já jeho motivaci odhalím, takový předsmluvní rozhovor nevytváří žádné vztahové dobro (spíše „vztahové zlo“).

Vztahové dobro je vlastně dobrem velké hodnoty a zůstane jím, dokud se nepokusíme mu přiřknout nějakou cenu, proměnit ho ve zboží a začít ho prodávat. Zemře, pokud ztratí aktivní princip bezplatnosti. Vztahová dobra směrují a podmiňují naše volby – od těch nejmenších každodenních až po ty velké a rozhodující.

Stačí občas pomyslet, jakou váhu mají vztahová dobra (a zla) v kvalitě naší práce, v rozhodování, zda zůstat ve firmě nebo odejít. Stěhujeme se do jiné čtvrti a občas se vrátíme posnídat do oblíbeného baru, protože spolu s rohlíkem a cappuccinem „konzumujeme“ i ta dobra tvořená setkáními s přáteli, vtipy, nebo žerty o fotbale. Pokud nevezmeme v úvahu potřebu tohoto typu potravy, nepochopíme mimo jiné, proč tolik starých lidí vychází z domu několikrát denně – jednou pro chleba, potom pro zeleninu, poté pro mléko: spolu s těmito produkty „konzumují“ vztahová dobra a živí se jimi. Pokud odstraníme poptávku a potřebu vztahových dober z politického horizontu, který nejprve vychází ze svých odborníků a poradců, nepodaří se nám pochopit a milovat naše města, jejich opravdovou chudobu i bohatství, pochopit například skutečné náklady a skutečné zisky ze zavření drobných obchůdků ve městě.

Tato vztahová dobra ovšem nepokrývají celou vztahovou povahu dober. Každé dobro, nejen ta, která dnes nazýváme jako vztahová, nese v sobě otisk lidí a lidských vztahů, které ho vytvořily. Váha, forma a viditelnost tohoto otisku se různí, ale pokud chceme a umíme je vidět, nikdy úplně nezmizí.

Z tohoto úhlu pohledu se všechna dobra stávají vztahovými dobry. Pochopíme to, když se zamyslíme nad řemeslnými výrobky. V řemeslné výrobě – dosud velmi živé, nikdy zcela nahrazené průmyslovou výrobou – housle, nábytek, klenba byly rozpoznatelné mnohem dříve, než si člověk přečetl podpis autora (a často podpis chyběl, protože nebyl nezbytný). Od objektu se snadno dostalo k subjektu, od stvořeného ke „stvořiteli“. Osobní otisk je však nejviditelnější – natolik, že už není možné odlišit autora od díla – v umělecké tvorbě. Umělec se nikdy zcela „neodcizí“ od svého díla prodejem, protože v oné soše je obsažen kus jeho života, jeho lásky, bolesti a bude už napořád.

V naší tržní společnosti po několika desetiletích, kdy převládaly anonymní a odosobněné masové produkty, je silná a rostoucí tendence vrátit věcem osobní charakter. Chceme zdůraznit „vztahy mezi lidmi pod podobou vztahů mezi věcmi“ (Marx, Kapitál). Na trzích, v regálech, na webu vidíme zboží a služby, ale za nimi jsou neviditelné, nicméně velmi reálné, pracovní a výrobní vztahy, mocenské vztahy, láska a lidská bolest. Musíme zostřit zrak i sluch a uslyšíme hlasy a uvidíme mnoho tváří nejen za pulty s ovocem nebo za pokladnou obchodu, ale i za ledničkami, botami, oblečením, počítači, protože tam skutečně jsou. Káva popíjená v baru bez herních automatů, snad i v kruhu přátel, to je úplně jiná káva, než jsem byl zvyklý pít před časem v baru ve vedlejší ulici, přestože byla připravena ze stejné směsi stejným kávovarem. Má úplně jinou chuť, ale je potřeba mít duchovní a občanské chuťové buňky, abychom si mohli vychutnat ten rozdíl, buňky, které však atrofují.

Měli bychom se naučit chtít od našich dober (a zel) stále víc, ptát se jich, mluvit s nimi. Již nám nestačí, nesmí nám již stačit, že nám mluví o kvalitě zboží a cenách. Chceme, aby nám vyprávěli také příběhy lidí a prostředí, aby nám mluvili o spravedlnosti, respektu, lidských právech, aby nám odhalili to, co je očím neviditelné, ale pro mnohé z nás zásadní. Něco z toho neviditelného nám už říkají etikety na obalech a známky kvality. Ale je to příliš málo, protože v dobrech je ještě mnoho důležitých a rozhodujících příběhů, které neznáme. Etikety nám neříkají (nebo nám to říkají příliš málo), jestli mzdy vyplacené pracovníkům při zpracování kakaa nebo výrobě džínů jsou spravedlivé, ani kde se nachází daňový úřad firmy, mlčí o tom, jestli je ženám a matkám umožněno dobře pracovat, neříkají, kde končí zisky, ani kolik a jakých akcií dalších firem se nachází v peněžence firmy, která mi výrobek prodává. Etické dodavatelské řetězce jsou ještě příliš krátké, příšerně krátké, a zastavují se tam, kde začínají věci, na kterých záleží a stále více bude záležet demokracie.

Naše kapitalistická kultura nás učí přikládat stále větší význam kaloriím, soli, cukrům. Ale nemůžeme a nesmíme zapomenout, že existují sociální kalorie, soli spravedlnosti a další nadměrné cukry, které způsobují infarkt, obezitu a občanskou a morální cukrovku.

Dobra jsou symboly a jako všechny symboly nám svou přítomností nebo nepřítomností ukazují na něco nebo někoho přítomného a živého jinde. Někoho a něco, které můžeme ignorovat, dělat, že neexistují, popírat je, zapomenout na ně. Ale nepřestanou být živí a skuteční. A oni s námi dál mluví, vyprávějí nám příběhy, čekají na nás.